K smrti dobrý život

„Takový v smrti jsem, jak žil jsem dříve.“
—  Dante Alighieri

SMRT – ošemetné téma, pro některé tabu, pro někoho denní chléb a pro mnohé základ největšího strachu, který mají a od kterého ostatní strachy pramení.

O smrti se radši nemluví, lidé se ji vyhýbají jakoby to bylo něco, co k nám nepatří. Bojí se jí a myslím, že je to tím, že jsem si zvykli všechno si přivlastňovat, to je MOJE žena, to je MŮJ pes, to je MOJE dítě, to je MOJE auto, to je MŮJ dům, ale ve skutečnosti nám nic nepatří. Jen my sami si patříme. Proto, když příjde umírání a smrt je ta ohraná a fádní věta:

»NA SVĚT JSI PŘIŠEL NAHÝ A NAHÝ TAKY ODEJDEŠ« nejpravdivější.

Vidím to tak, že umíráme tak, jak žijeme. V jakém bodě vědomí se nacházíme, na jakém jsme stupínku. A to platí pro obě strany, jak pro člověka, který odchází, tak pro lidi okolo něj.

Umírání má několik fází, a truchlení u pozůstalých taktéž. Každý máme svůj čas truchlení a zžívání se s tím.

„Nikdo pro vás nemůže postavit most, na kterém přejdete přes proud života, nikdo kromě vás samotných.“

—  Friedrich Nietzsche

O strachu se rozepíšu v samostatném článku, teď bych se ráda zaměřila na ŽIVOT, na »obyčejné« žití.

Určitě to znáte, někoho nějakou dobu nevidíte, potkáte se a první otázka, která nastane většinou je – tak co, jak se máš, co nového, jak žiješ?

A odpovědi mohou být různorodé, závisí na mnoha faktorech, takže může to být ve stylu – ale jo, mám se dobře. Nebo – nic moc, nemám teď práci, rozvádím se, je toho na mě moc, vůbec nevím, jak to dám. Nebo všechno je na nic, doma mě to s.re, v práci přesčasy, na h.vno takový život.

Měla jsem jednu dobu kolem sebe lidi, kteří na všem viděli všechno špatně, negativní, ubrblaní, věčně nespokojení. No proč myslíte? Ano, protože jsem byla sama taková. V práci se to mlelo, doma to stálo za starou bačkoru, v rodině byly problémy… Trvalo mi nějakou dobu, než mi to docvaklo. Ale když to přišlo, položila jsem si pro mě zásadní otázku –

„Co bys dělala, kdyby jsi umírala a věděla, že máš jen pár dní života? Opravdu by to byl život, který jsi chtěla žít?”

Nejdřív přišel strach, pak panika a odpor, ale když jsem se zklidnila, zavřela oči a nacítěla na tu představu, přišel šílený pláč a zlost. Byla jsem ho plná. Brečela jsem snad dvě hodiny v kuse, věděla jsem, že takhle dál opravdu nechci žít.

ZÁZRAK jménem ŽIVOT

Pro mě je naprosto fascinující zázrak zrození. Věděli jste, že už to není tak, jak jsme si celou dobu mysleli, že vajíčko oplodní ta nejrychlejší spermie, zavrtá se do něho, odpadne ji bičík a je to? Ono je to trochu jinak, ostatně jako i mnoho dalších věcí 🙂

Zjistilo se, že vajičko si vybírá spermii, že to jsou takové malé »námluvy«. Celkově je to náročný a záhadný proces. Moudrost těla, které pracuje tak, aby vše bylo dokonalé.

A mi příjde nepochopitelné, mnohdy až absurdní, že si ten život, který vznikl z tak krásného, jemného a tajuplného procesu, kolikrát tolik komplikujeme. Že na něho dokážeme být naštvaní, nevážíme si ho a bereme ho často jako samozřejmost.

Zastavte a zamyslete se, zda je něco, co byste mohli teď a tady pro svůj život udělat. Zrekapitulujte si ho. Zkuste krůček po krůčku dělat nějaké změny, rozšiřte si vědomí a začněte tvořit hezký život. Takový, který když by měl kdykoliv skončit, tak nebudete litovat a v klidu si řeknete –

„STÁLO ZA TO ŽÍT.”

„Tvůj život je výsledkem rozhodnutí, které děláš. Pokud se ti tvůj život nelíbí, je čas vybrat si lépe.“

Mějte krásné dny

Pavla