Nic se nezlomí tak, jako srdce

„Vybral jsem si Tebe,” řekl …

A já měla pocit, že jsem vyhrála, že teď už to bude vážně doopravdy.

Jenže ani ne po týdnu jsem zjistila, že se opět scházejí. Zase jsem mu uvěřila. Jsem hloupá.

„Jak Vám bylo Domi?” ptám se a podávám kapesníček… „Hrozně, jako by se mi srdce roztříštilo na milion kousků, točila se mi hlava, nemohla jsem popadnout dech, chtěla jsem umřít, věděla jsem, že o něho nemůžu přijít, že musím bojovat.”

Dominika žije s přítelem Markem, který má paralelní vztah. Začalo to »obyčejným úletem«, který se během několika let dostal do fáze regulérního vztahu.

„Proč s ním jste?” Má otázka ji překvapila. Pár chvil bylo a ticho a pak odpověděla – „sama nevím.”

Zkrátím Vám zde příběh –

Malá Dominika vyrůstala v rodině, kde na první pohled bylo všechno v pořádku. Otec byl ředitel v jedné firmě, matka v domácnosti. Měli velký dům, zahradu, bazén a zdánlivě všechno, co chtěli. Jenže na druhý pohled této idylky se odkryly různé dysfunkce. Otec měl kromě manželky několik milenek, trávil většinu času v práci, nebo u nějaké »bokovky« a matka často brečela, upadala do depresí a ty začala zapíjet alkoholem. V Dominice to vyvolávalo pocity bezmoci a proto společně se sestrou na sebe převzaly péči o sebe, domácnost a nakonec i o věčně opilou matku. Na citové potřeby Dominiky se nikdo neohlížel, na to se nehrálo, na to nebyl čas.

Z Dominiky vyrostla silná žena, která si musí všechno vybojovat.

Nikdy nesměla mít jinou známku než jedničku, dvojka už doma způsobila velký problém a v Dominice pocit selhání.

Vždycky musela být nejlepší.

„Musíš všem ukázat, že jsi nejlepší, že na to máš. Přežijou jen ti nejsilnější, na slabochy není nikdo zvědavý.”

říkával ji otec. 

V práci je úspěšná a výkonná, zvládne mnoho povinností a hodně si toho nakládá. V kolektivu celkem oblíbená, chce být se všemi zadobře, nemá ráda konflikty. Když ji dal život do cesty nějaké trápení rychle se z toho oklepala a šla dále, protože to pro ni podle jejich slov byly »výzvy«. Ráda na sebe upoutává pozornost. Chce být za každou cenu pořád nejlepší, kritiku snáší špatně. Je spíše materiálně založená, o nějaký hlubší smysl života se nikdy nezajímala, až teď má pocit, »že to není jen tak«.

Když Dominika poznala Marka, nebyla to žádná láska na první pohled, žádné jiskření, žádní motýlci v břiše.

„Uviděla jsem v něm šanci, myslela jsem, že mi pomůže…”

Domča vždycky snila o rodině, která bude pravý opak té, ve které vyrůstala ona. O rodině, kde budou všichni šťastní…

ale …

její představa se nenaplnila.

Z Domčiny strany to byla příležitost, jak odejít z domu, i když už byla dospělá, pořád bydlela u rodičů. Tak se během pár týdnů sestěhovali. Pro okolí tvořili pohodový pár. Z pohledu Dominiky se ale po čase z Marka začal klubat manipulátor, který ji pomalu odstřihával od přátel a od rodiny … 

„Najednou jsem byla sama. On si chodil s kamarádama, a tím, že já jsem nikoho neměla, tak jsem seděla doma a čekala až příjde. Vždycky chodil ráno a opilý.” Hrozně mi to vadilo, ale neřekla jsem nic, před ním jsem hrála, že jsem úplně v pohodě, a že mi nevadí, když si užívá.

„Říkala jsem si, svatba ho změní, ale nestalo se tak. Po svatbě se narodil Tomášek, a k mému překvapení ho ani syn nezměnil. Je to skvělý táta, ale jen když on chce.” A jako završení toho všeho jsem zjistila, že má celou dobu milenku, už nějaký ten rok. Kolem to všichni věděli a já vypadala jako kráva.”

„Vždycky si musíme uvědomit, kdy se nějaká etapa uzavírá. Ukončit cyklus, zavřít dveře, dopsat kapitolu – nezáleží na tom, jak to nazveme, důležité je považovat za minulost životní okamžiky, které už skončily.”

—  Paulo Coelho

 

„Jsem už vyčerpaná, už nemůžu dál, nevím, co mám dělat, zkusila jsem snad všechno. Byla jsem hodná, zlá, milá, agresivní, prosila jsem, vyhrožovala jsem, ponižovala se, nic nezabírá. Nechala jsem si narůst vlasy, obarvila se na blond, abych vypadala jako ona, nakoupila nové oblečení, začala o sebe více pečovat, ale stejně za ní furt chodí. Proč se mi to děje? Vždyť jsem nikomu nikdy nic neudělala. Je mi ze sebe úplně špatně, vzlyká. Potřebovala bych poradit, co mám dělat, abych si ho udržela.”

A jakou máte představu? Co byste chtěla? Jak by Váš život měl vypadat?

„Nemůžu dopustit, aby odešel a byl s ní, to bych nepřežila, takovou potupu…”

Toto je příběh jedné mé klientky. S Domčou jsme měly několik sezení, kdy jsme postupně krůček po krůčku odhalovaly všechna její zranění a bloky, traumata a nefunkční programy. Prošly jsme její vnitřní svět, léčily vnitřní ženu, muže i dítě. Krásně se dostala do svého prenatálního období, pročistila vztahy s otcem i matkou. Během terapií jsme se dopracovaly k mnoha věcem, které měla hluboko v sobě a přišly ji naprosto normální a v pořádku. Odpověděla si na spousty otázek sama, ono totiž vše, co potřebujeme máme v sobě, jen většinou někde pod vším tím nánosem. Teď už záleží jen na ni, jakou cestou povede svůj život, jaké rozhodnutí udělá. Přítomností si tvoříme svou budoucnost.

Jenže někdy jsou naše vazby a bloky, které nás ovládají tak hluboce zakořeněné, že nemáme šanci si jich sami všimnout a odhalit, a tím pádem s nimi nějak pracovat. Jelikož nejsou součástí našeho vědomí a nemáme s nimi na vědomé úrovni kontakt, můžeme tak prožívat něco, čemu nerozumíme. Je to síla podvědomí, která mnohdy zamíchá s našimi životy tak, až je to neuvěřitelné. Dobrá zpráva ale je, že je to každopádně řešitelné.

Jediná skutečná změna, kterou se něco spustí je změna uvnitř nás. Nepomůže nám k tomu změna učesu, ani šatníku. Dokud nezačneme řešit sami sebe, budeme pořád zakopávat o to stéjné. I když se rozejdeme se současným partnerem, se svým starým nastavením přitáhneme nového, ale bude to to samé v bleděmodrém 🙂 vždy jsme s někým kompatibilním, stéjné přitahuje stéjné.  

Stačí jen chtít to změnit.

I když … 🙂

Mějte krásné dny

Pavla