Mysl není problém. Problém je, když jí nevěnujeme pozornost.

„I myšlení občas škodí zdraví.”
Aristoteles (-384– -321 př. n. l.)

Dlouho jsem si myslela, že mysl je překážka.
Že mi brání být v klidu, že moc analyzuje, moc hodnotí, moc kontroluje.

Chtěla jsem ji utišit. Přestat tolik přemýšlet.
Říkala jsem si – kdybych to tolik nerozebírala, cítila bych se líp.
Jenže čím víc jsem se snažila myšlenky vypnout, tím víc sílily.
Nebylo ticho, jen potlačený hluk.

A pak mi došlo, že mysl nechce být umlčená.
Chce být vyslyšená.

Začala jsem ji vnímat jinak.
Ne jako chybu na cestě, ale jako nástroj, který mě může buď podpořit – nebo utopit.
A jako všechno ostatní, i ona se potřebuje cítit přijatá.
Přijala jsem, že mám části, které se bojí, které pochybují, které křičí „pozor, nebezpečí!”.

A tak jsem si s nimi sedla.
Obrazně. Ale i doslova.

Malý vnitřní příběh: já a můj kritik

Jednou jsem si udělala jednoduché cvičení – představila jsem si, že mám před sebou vnitřního kritika.
Seděl naproti mně. Byl napjatý, trochu protivný, mluvil rychle. Měl v sobě napětí, ale i bolest.
Nechtěl mě zranit – chtěl mě ochránit. Jen to neuměl jinak.

Zeptala jsem se ho, čeho se bojí.
Řekl: „Když selžeš, budou se Ti smát. Radši to zabal hned.”
Byl to hlas, který jsem slýchávala v dětství. A nosila jsem ho v sobě celý život.

Až v ten moment jsem pochopila, že to není moje pravda.
Jen starý hlas, co ve mně uvízl.
A že ho můžu slyšet – ale nemusím se podle něj řídit.

Mysl je zahrada

Od té doby vnímám mysl jako zahradu.
Někdy tam roste plevel – staré programy, přesvědčení, viny, tlaky.
Ale stejně tak tam klíčí semínka vděčnosti, důvěry, radosti, klidu.

Záleží jen na tom, čemu věnujeme pozornost.

Mysl není problém.
Problém je, když ji necháme řídit vše…
anebo naopak, když ji úplně potlačíme.

A co když ji zkusíme přijmout?

Zkuste se dnes na chvíli zastavit a všimnout si svých myšlenek.
Ne je hodnotit – jen je vidět.
Které přicházejí často? Které jsou laskavé, které kritické?

A pak se můžete zeptat:

• Je tohle moje pravda?

• Nebo hlas někoho jiného, který jsem si v sobě nechala?

• Co bych si přála slyšet místo toho?

Mysl není náš nepřítel.
Je to spojka mezi duší a tělem.
A když jí dovolíme být součástí – ne vládcem – začne nás podporovat.