Ach ty matky, aneb tajemství rodových linií

„Každá žena se změní v svou matku. To je jejich tragédie. Ale žádný muž se nězmení v jeho matku. A to je jeho tragédie.“

—  Oscar Wilde

Vztahy, vztahy, vztahy a zase ty vztahy…

Není člověk, který by ke mně přišel a neřešil vztahy.

Ty osobní vedou, o tom žádná 😊

Má otázka, jaký vztah mají sami se sebou je většinou zaskočí.

Jaký jako můžu mít vztah sama k sobě, co to s tím má společného?!?

Máte se rád/a? Jo tááák, jo, to jo, mám. To je v pohodě.

Nebo – nad tím jsem nepřemýšlela, to je asi jedno, ne?

Ne není to jedno a je to důležité.

🙂

Následuje otázka na další, a to ten nejzákladnější a nejprvotnější, od kterého se odvíjí vztah sám k sobě a pak samozřejmě i druhým a to je vztah s naší MATKOU.

Uf…

Tak to už je silné kafe, co…

Nepotřebuji řešit mamku, tu už mám dááávno vyřešenou, tam nic není, to je v pohodě, potřebuji poradit a vyřešit svůj vztah doma, s tím přece mamka nemá nic společného…

No kéžby to byla pravda 🙂

Maminka je přece první člověk, se kterým máme vztah, jenž vzniká již v období těhotenství. Nosí nás 9 měsíců pod srdcem, v té době jsme jedno tělo, dvě duše 😊

Moc dobře vnímáme její pocity a emoce, které po tu dobu prožívá a při procházení prenatálním období v terapii si to můžeme zvědomit.

Už tam mnohdy příjdeme na své odpovědi.

Po porodu bývá první, která nás obejme a my ji milujeme.

Pak se stane z různých důvodů, že zažíváme situace, kdy se můžeme cítit být zrazeni, nemilováni, ukřivděni, nenaplnění, osamoceni a tak dál, těch pocitů může být mnoho.

Když posílám klientům před terapií na vyplnění dotazník, kde je otázka, jak by popsali své dětství ve většině případů jsou odpovědi typu – klasické, normální, dobré, šťastné, hezké, v pohodě, beru to tak, že všude bylo něco …

Vyhýbají se a utíkají od tohoto tématu jakoby to byla taková jejich pandořina skříňka.

Nevěřím tomu, že existuje člověk, který by si nenesl nějaké trauma z dětství. I dítě těch nejlepších rodičů jednou bude mít co vyprávět svému terapeutovi a světe div se, není to ničí chyba, prostě je to tak.

A když si zavzpomínáme, určitě jsme v období dětství, puberty, nebo mladší dospělosti, měli co probírat s kamarády nebo svými láskami, o tom, jací jsou ti naši rodičové příšerní. Z různých situací, které teď vnímáme jako obyčejné a běžné…

Jen jsme už dospělí, moudřejší, třeba už máme i svoje děti, vnoučata a vidíme to jinak.

Kolikrát se nám v hlavě objeví vzpomínka na to, jak nám rodiče řekli, počkej, až budeš mít své děti, to teprve pochopíš a poznáš. Ty si na mě ještě vzpomeneš.

A teď v situaci, kdy si třeba i vzpomeneme, možná na něco myslíme i několik let nebo se nám z ničeho nic objeví nějaký útržek z dětství, už máme jiný úhel pohledu a snažíme se mnohdy rodiče omlouvat a zastávat se jich – oni to tak nemysleli, chtěli pro mě jen to nejlepší, dělali všechno, co mohli…

Tento postoj je dle mého ale velmi zraňující, protože nám nedovolí se dostat do těch emocí, které jsme zažívali, nebo potlačili a tím pádem nedojde nikdy k možnosti vyléčení a uzdravení.

Protože v té chvíli, kdy jsme toto prožívali jako dítě, to v nás zanechalo stopu, potlačili jsme emoce, které se teď v dospělosti derou na povrch a my nemáme šanci je uchopit a zpracovat a z této úrovně to ani mnohdy nejde a my nechápeme proč.

Tyto pocity a potlačené emoce si ale sebou neseme celý život, dokud na sobě nějakým způsobem nezačneme pracovat a zpracovávat je.

Tím, že to zameteme pod koberec nic nevyřešíme. Ani tím, že se budeme usmívat a nalhávat si, že je vše v pořádku. Stejně se to projeví.

Před sebou samým utéct nelze.

Taky to může být i naopak a my se cyklíme celý svůj život v nějaké situaci z dětství, kterou rodičům vyčítáme a je v nás do teď.

Co s tím?

Je potřeba kouknut na své vnitřní dítě, ale taky uzdravit a uctít svou rodovou linii, ať už jste žena, nebo muž.

Přijměte svou maminku, takovou, jaká je, protože takoví jste i Vy. Obavy, které všichni máme typu – panebože snad nebudu jako moje matka, jsou zbytečné, protože odpověď je snad víc než jasná 😊

Ano, budete jako Vaše maminka, babička a všechny další ženy ve vaší linii, protože jací byste tak mohli být?!?

PŘEDKOVÉ

Do kterého »kolene« znáte Vaše předky? Já jsem poznala jen jednu babičku, a to mamku mého taťky, jeho smrtí jsem si zavřela dveře k poznání strany jeho rodové linie. Když ještě žil, neměla jsem touhu ani moc zájem po něčem pátrat a ptát se na nějaké příbuzné. Avšak teď, když bych se ráda zeptala, bohužel už nemám koho, a tak každou volnou chvilku trávím v online archivech zjišťováním mých předků a zpracováváním rodokmenu.

Jde to pomalu, ale jistě 🙂

Rodiče, prarodiče, praprarodiče … Už jen to máte 14 lidí … 3 generace, Já jsem čtvrtá … dostala jsem se zatím do roku kolem 1860, takže nějakých 160 let zpátky, což je pro mě úžasné… Jsem zvědavá, kam až se dostanu, protože to nekončí praprababičkou a prapradědou –

Můžeme se na to podívat – Rodiče: 2, prarodiče: 4, praprarodiče 8, 16, 32, 64, 128, 256, 512, 1024, 2048 … Celkem 11 generací 4094 předků … Toto trvalo třeba 300 let předtím, než jsme se narodili. Odkud se vzali? Jaké měli životy? Kolik utrpení, zápasů, hladovění, válek a nezdarů překonali? Kolik jich přežilo? Jak moc velká byla jejich láska, síla, radost, odhodlání? Existujeme jen díky všemu, čím si naši předci prošli.

To, jak myslíme, jak se chováme, z čeho máme strach, jaký máme postoj k okolí i sami k sobě, ke svým partnerům, dětem, na tom se z velké části podílí naši předci ať už chceme nebo ne. Ať tomu věříme nebo ne.

Nejintenzivnější vzorce, postoje a strachy včetně traumat přebíráme od svých prarodičů. Už parapsycholog a badatel S.N. Lazarev ve svých knihách zmiňuje, že za hříchy, myšlenky a činy platí a budou platit naši vnuci.

Zde přikládám článek od  Táni Kročkové, která velice srozumitelně a výstižně sepsala téma Transgeneračního přenosu….

TRANSGENERAČNÍ PŘENOS.

JAK MOC NÁS OVLIVŇUJE TO, CO PROŽILI NAŠI PŘEDKOVÉ.

I kdybychom se tisíckrát domnívali, že novorozenec je tabula rasa, tedy čistá, nepopsaná deska, a na svět nepřichází se žádnou zátěží v podobě minulých traumat a zkušeností, život nás neustále přesvědčuje o tom, že to není pravda. Pak si můžeme pokládat otázky, proč se bojíme, že nás někdo opustí, nebo třeba i připraví o život, když jsme ve svém životě dosud nic takového nezažili ani náznakem? Proč máme strach z uzavřených prostor? Proč se bojíme o své děti? Proč máme strach z vody, z výšek, z konkrétních zvířat, nebo nožů a jehel či zbraní? Možná jsou příčiny našich strachů a pohnutek mnohem hlubší, než si myslíme.

Co je transgenerační přenos?

V dnešní době se už naštěstí nerespektuje pouze to, co člověk zažije v průběhu svého života, ale také to, co všechno vnímá miminko ve svém prenatálním období a jak reaguje na bouřlivé emoce své matky. A nezpochybňuje se ani vliv toho, co prožívá otec dítěte v době očekávání svého potomka. Ale to stále není všechno, protože se můžeme podívat ještě mnohem dále do minulosti. Až daleko za náš prenatální život. Domníváte se, že jde o minulé životy? Ale kdeže…

Všichni máme své hluboké kořeny. A příběhy našich předků z dávných dob se neodmyslitelně zapisují do jakési genetické paměti. I když jsme nikdy nebyli svědky konkrétních traumatizujících událostí, protože jsme v té době ještě dávno nebyli na světě, a dokonce ani ne u matky v břiše, přesto se nás to všechno nějak hluboce týká. Nemusel nám o tom nikdo ani vyprávět, nemuseli jsme tyto příběhy slýchávat v našem dětství. A přesto se to na nás podepsalo.

Tomuto jevu se říká transgenerační přenos neboli také generační trauma. A vůbec nesouvisí s ezoterikou nebo minulými životy. Je to vědecky potvrzená záležitost, se kterou pracují hlavně psychologové a psychoterapeuté. Jednoznačná definice transgeneračního přenosu je, že se jedná o generační přenos traumatu jedince, který ho sám nikdy nezažil.

Příklady transgeneračního přenosu

Takovými zářnými příklady transgeneračního přenosu mohou být například hrůzy 2. světové války, holocaust, koncentrační tábory, pronásledování za komunistického režimu, ale i smrtelné nehody, vraždy, sebevraždy, potraty, ztráty dětí, chudoba, bída, smrt hladem, dlouhodobé strádání, týrání, sexuální zneužívání dětí, domácí násilí a podobně. Čím větší tragédie v rodině a dlouhodobější strádání, tím je větší pravděpodobnost, že budou traumatem postiženy následující generace.

Svou roli hraje také psychická odolnost a odolnost nervové soustavy, která se dědí a může přenosu traumatu třeba i zabránit. Pokud máme vysokou míru schopnosti zvládat stres a zpracovávat negativní zážitky z minulosti, může nám to být v případě transgeneračního přenosu jen ku prospěchu.

Jak se projevuje transgenerační trauma

Jestliže se tedy v našem životě děje něco, co si nedokážeme vysvětlit a na co nemáme vlastní vzpomínky, je načase podívat se do minulosti. Po rodičích a prarodičích totiž nedědíme jen vzhled a povahu, ale také jejich životní příběhy a traumata. To vše může u nás způsobovat různé nepříjemné fyzické i psychické projevy: deprese, stavy smutku a melancholie, panické ataky a úzkosti, strach ze ztráty blízké osoby, nepřiměřené reakce na různé situace, nadměrnou ostražitost, uzavřenost vůči sociálním kontaktům, noční můry, nízké sebevědomí, problémy se sebeúctou či neschopnost zvládat konkrétní životní situace. Zvyšuje se zde i riziko užívání alkoholu a návykových látek.

Trauma může oslabit naši psychiku a imunitní systém. Dalším projevem je pak též somatizace a vznik psychosomatických či autoimunitních onemocnění. Projevy transgeneračního traumatu mohou být tedy opravdu různé. Jejich hlavním znakem je však to, že pro ně nemáme žádné vysvětlení z doby našeho života. A to nás pak vede k tomu, abychom pátrali jinde. Je dobré vědět o všem, co se kdy v naší rodině stalo. Je také nesmírně důležité mluvit o všem otevřeně s potomky, a to takovou formou, či v odpovídajícím věku, kdy už může dojít k pochopení dané situace. Pokud se v rodině všechno tají, zametá pod koberec a o dávných problémech, tragédiích či křivdách se nemluví, je to pro přenos transgeneračního traumatu ještě horší.

Boj, nebo útěk?

Jedním z příznaků přenosu generačního traumatu je typická reakce, která se objevuje u nadměrného stresu: boj, nebo útěk. Pokud se cítíme ve velkém ohrožení, jehož příčinu v podstatě na vědomé úrovni neznáme, může docházet k tomu, že kolem sebe jen kopeme a útočíme na druhé. Máme potřebu dostávat se do konfliktů s druhými, stavíme partnera do opozice a máme jej za nepřítele. To může narušovat všechny naše mezilidské vztahy. Dalším projevem může být naopak útěk. Útěky ze vztahů, od povinností, útěky od nevyřešených problémů, tendence nedokončit započaté projekty, tendence nedržet sliby a podobně.

Na základě psychoterapeutické pomoci a zjištění příčin svých potíží pak zjistíme, že utíkáme pouze sami před sebou a také bojujeme jen sami se sebou.

Jak zvládnout transgenerační přenos

Možností, jak překonávat stará traumata či převzatou posttraumatickou stresovou poruchu od svých předků a na základě událostí z dávné minulosti, je naštěstí poměrně dost. Ale rozhodně to nejsou jednoduché procesy. Terapie může trvat dlouhá léta. Najít tuto cestu může pomoci schopný psychoterapeut, protože právě tyto potíže lze účinně řešit psychoterapií a zpracováním traumatu. Terapie může být individuální, ale také rodinná. Používá se například kognitivně behaviorální terapie, odkrytí příčin strachu a různé techniky, které vedou ke zbavení se strachu a desenzibilizaci traumatu.

Abychom se v tom dokázali vyznat a přijít tomu na kloub, je však třeba prostudovat svůj rodokmen a z vyprávění příběhů pamětníků pochopit souvislosti a příčiny toho, co se nám nyní děje. Zásadní je staré trauma zpracovat a nepřenášet jej na své potomky dále.

Důkazy o transgeneračním přenosu

Vědci zjistili, že například stran sexuálního zneužívání či posttraumatické stresové poruchy existují prokazatelné biologické faktory potvrzující transgenerační přenos z traumatizované matky na její dítě. To bylo ověřeno i zjišťováním hormonálních hladin v těle, přesněji prokazatelně nízkých hladin kortizolu jak u matky, tak u dítěte.

Na základě studie publikované v roce 1988 v The Canadian Journal of Psychiatry bylo také zjištěno, že ve velké míře vyžadují psychiatrickou pomoc právě potomci obětí holocaustu.

Transgenerační přenos lze také studovat a pozorovat u zvířat. Důkazem toho je,  že zvířata mají konkrétní projevy chování nebo strachy, pokud jsou vystavena něčemu, co ona sama nepoznala, avšak jejich rodiče ano. Příkladem může být studie, na základě které myši byly vystaveny určitému zápachu, po němž následoval elektrický šok. A ten strach ze zápachu se projevoval pak i u dalších potomků těch myší, ačkoliv ti potomci již sami dané zkušenosti neměli.

Psychologické teorie transgeneračního přenosu

Na téma transgeneračního přenosu byla napsána spousta odborných i populárně naučných knih a této problematice se věnuje řada známých psychologů. Příznaky transgeneračního přenosu je třeba v prvé řadě odlišit od různých ezoterických teorií, například víry v reinkarnaci, která se nedá nijak vědecky potvrdit. Ta by příznaky traumatu vysvětlovala jako následky traumatu z minulého života. Brát v potaz ale můžeme i existenci kolektivního nevědomí psychoanalytika C. G. Junga, který tento pojem zavedl. Jedná se o takovou databázi všechno, co kdy lidstvo kolektivně zažilo s velkým vlivem na celé následující generace. Obrazy z kolektivního nevědomí se také mohou objevovat ve snech. To se může týkat nás všech.

Přímý přenos v rámci jedné rodiny však potvrzují vědci Nicolas Abraham a Marie Töröková, a to již od roku 1978, kdy přišli se svou novou teorií transgeneračního přenosu. Zavedli také dva používané pojmy: krypta a fantom. Zatímco krypta představuje neprožitý a potlačený smutek ze ztráty milované osoby, fantom je rodinné tajemství, o kterém se nesmí mluvit. Na tyto dva autory mnoha psychologických článků o transgeneračním přenosu navazují postupem času další psychologové z různých zemí.

Jedním z nich je například německý terapeut Bert Hellinger, který tvrdil, že existuje provázanost až čtyř generací, kam patří i bývalí partneři nebo černé ovce rodiny. Zbavit se traumatu podle něj umožňuje hluboké pochopení příčin a souvislostí.

Současní psychologové se také hodně věnují následkům holocaustu a projevům traumatu u potomků přeživších osob, což je velice důležité.

Zdroje:

wikipedie, kniha Tajemství předků, autor: Peter Teuschel, kniha Poselství předků a rodových linií v číslech, autor: Ester Davidová

články: Breaking the Chains of Generational Trauma

What Is Generational Trauma? Here’s How Experts Explain It

What is transgenerational trauma, and how does it affect our families?

a v článku uvedené odkazy na příslušné studie

Autor článku: Taťána Kročková pro magazín womanonly.cz

Mějte krásné dny

Pavla

🙂