Nejdřív skoč, pak leť

„Jsme živou silou vesmíru, v každém okamžiku máme moc si zvolit kým a čím chceme v tomto světě být.” —  Eckhart Tolle

 

Procházím vyšlapanou cestičkou v poli, boty mám od bláta, nevím, kam dojdu, ale co, vždyť i cesta je cíl. Mám hlavu v oblacích, koukám na nebe, kde se honí mraky, poslouchám vítr, cvrlikání ptáčků a je mi dobře.

A právě ten pocit, který mám mi dodal odvahu k mému rozhodnutí skočit i když neumím létat.

Protože co nejhoršího se může stát?

Nic. Létat se naučím později …

„Odvaha neznamená nemít strach – nýbrž schopnost nenechat se jím ochromit.“ —  Paulo Coelho

Někdy je to totiž to nejlepší, co můžeme udělat. 

Celý život se něco učíme, povětšinu samé nesmysly, které nám jsou stejně k ničemu. Ve škole za to dostáváme známky, které nás škatulkují mezi chytré, intelektuály a  mezi ty, kteří jsou slabí a těžko to někam dotáhnou. Pořád musíme něco dokazovat a sbírat papíry nejlépe na všechno. Za pěkné vysvědčení dostanou děti odměnu, jedničky a dvojky jsou v dnešní době projekce dobrých rodičů. Koho ale zajímá, že Tě něco baví, že by jsi chtěl něčím být, ale co ta trojka z matematiky?!?

A sny malých dětí o velkém světě se rozplývají …

Tak začnete dělat práci, která třeba není Vaše vysněná, ale nějak se přece živit musíte, že jo … Jenže po nějaké době Vás to tam začne pěkně štvát, chodíte tam s odporem, jen ať už máte tu směnu za sebou a můžete odškrtnout další den – třeba do důchodu? … Tááák, ještě 34 let, 8 měsíců a 12 dní … 🙂

Nebo do další dovolené? … Jak já se těším, za půl roku mám 14 dní dovolenou, ať už je to tady 🙂 Po prvním dnu v práci, ani nevíte, že jste na nějaké dovči byly a jen víte, že další je v nedohlednu. Proč vždycky to volno tak uteče a v práci se to táhne jako smrad??? 

Možná už Vám začínají docházet síly. Jste unavení, podráždění a nevíte, jak z toho ven. Jste natlakovaní jak papiňák, že ještě jedno slovo od kolegy a to, co mu řeknete, nikdy v životě neslyšel, v duchu vyjmenováváte všechna sprostá slova, které znáte, modlíte se ke všem bohům a kontrolujete hodiny, jen ať už je konec.

Možná se Vám horší zdraví a objevují „záhadné„ nemoce, které se opakují, nebo gradují. Možná máte jiné tzv. vykopávače, znamení, která Vás mají nasměrovat jinam, tam, kde máte být a co máte dělat.

Je to přesně to, po čem toužíte, avšak hlava Vám dá sto důvodů k tomu, že to je přece pěkná blbost. Vždyť tuhle práci dělám už tolik let, a vlastně ani nic jiného neumím. Co bych tak jiného mohl(a) dělat?!?

„Člověk má dělat to, co umí, co potřebuje ke štěstí.“

—  Jan Werich

Měla jsem klientku, která pracovala ve školství, protože mamka byla učitelka, babička byla učitelka, tak Janička bude taky učitelka a basta.  Takže klasický postup, musela se učit na samé jedničky, z páte třídy gympl, pak pajdák, všechno pěkně nalajnované. Po studiu nastoupila na první stupeň ZŠ.

„Nemám žádnou radost ze života, nebaví mě to. Jsem úplně jinde, než moji kolegové. Mám pocit, že tam nikomu nejde o ty děti, jsem v kolektivu nejmladší, tak možná proto, ale oni jsou jako roboti, nechci dopadnout jako oni.” 

Jana ke mě přišla, abych ji pomohla v rozhodnutí odejít z práce. Dělala, co ji nebavilo a pomalu ji to začalo zabíjet. Užívala léky na uklidnění, den začínala kávou a cigaretou a končila pár skleničkami červeného…

„Mám pocit, že už to nevydržím ani jeden den, musím odtama pryč, jinak se zblázním.”

Byla naštvaná na rodiče, že ji zničili život, že všechna rozhodnutí, která udělala, byla podle nich. Vždycky, když s něčím přišla, vysmáli se ji a důrazně řekli, co a jak udělá. Kupovali ji knížky, které musela číst, nesměla se dívat na televizi, protože ta kazí.

Neměla moc kamarádek a všechny vztahy, které navázala, byly jen o sexu, nikdy nic vážného, žádný nevydržel déle jak rok.

„Jsem troska, je mi přes třicet a mám akorát práci co mě nebaví, nemám chlapa, děti, jako všichni v mém okolí. Příjdu domů a vítá mě jen kočka.”

Povězte mi něco o Vašem vztahu s mamkou, ptám se Jany. „Pořád mě jen poučuje, tři roky poslouchám, jak dělám ostudu celé rodině, kam jsem to dopracovala, že babička se musí v hrobě obracet. Ještě že jsem aspoň nastoupila na jinou školu, protože tam, kde učila babička a pak i mamka bych je úplně znemožnila. Takový vztah mám s matkou. Nevoláme si a když ji vidím dvakrát do měsíce je to pro mě maximum co zvládnu. A upřímně ani nemám touhu aby to bylo jinak, kdysi mě to mrzelo, brečela jsem a vyčítala si to, ale už jsem si zvykla, že to tak je.” 

Všechno má nějaké řešení, jen člověk musí chtít, musí být odhodlaný něco změnit. Je to volba každého z nás, jaký život chce žít.

Když jsme probíraly s Janou alternativy, které by přicházely v úvahu, nejdříve byla přesvědčená, že je to konečná, protože nic neumí.

„Studovala jsem jen, jak učit druhé, v systému, který nenávidím a vlastně ani to učení neumím.”

Při terapii ale Janě došlo, že se moc ráda líčí, že ji to velice baví a naplňuje, že vždy všechny kamarádky ráda malovala a česala.

„Na to jsem úplně zapomněla… Jak jsem mohla? Vždyť jsem líčila i kamarádky na svatby. To je ono! Udělám si kurz. Teď mi došlo, že nedávno se mi na internetu objevila reklama na kurz pernamentního makeupu, to by bylo, mít tak svůj salón. Zjistím co a jak a jdu do toho!”

Zároveň si vzpoměla, jak chtěla být už jako malá kadeřnice a kosmetička, jen rodiče to zavrhli, že to dělá každá druhá holka, hlavně takové, co nemají na víc a ve školství jsou jistoty… od té doby o tom už nebyla řeč.

No i mně se rozplynul dětský sen 😉 ale jen na pár let … teď si ho se zpožděním plním, i když si myslím, že nikdy není pozdě. Ono stejně pokud máme nějaký daný plán už jako duše, asi k němu stejně, tak či tak dojdeme.

🙂

Možná právě čtete tento článek a říkáte si, že jste na tom podobně, nebo dokonce úplně stejně. Naplánujte změnu. Nebojte se vykročit a skočit, vždyť létat se naučíte později.

🙂

Mějte krásné dny

Pavla