Můj příběh -
Jsem tady a teď
Píšu tyto řádky s vděčností za to, že jsem se odhodlala vystoupit ze starých vzorců a kolejí. Přestala jsem jen „nějak fungovat“ a poprvé se doopravdy zadívala na to, jak vlastně žiju – a pro koho.
Dlouho jsem se snažila být taková, jaká bych podle ostatních asi měla být. Přizpůsobovala jsem se, hrála různé role – podle prostředí, podle očekávání. V práci, doma, mezi lidmi.
Až jsem se v tom všem ztratila. Přestala jsem slyšet sebe. Pak se ale všechno začalo sypat, vše přestalo fungovat a najednou tělo řeklo dost.
Přišla ta známá otázka:
„Proč zrovna já?“
A odpověď?
Byla celou dobu ve mně. Jen jsem si ji dlouho nedovolila slyšet.
Začala jsem vnímat, že mi tělo i duše něco říkají.
Pomalu, nejistě, ale s pocitem, že se něco posouvá.
Neuměla jsem to tehdy přesně pojmenovat, ale cítila jsem, že už to takhle dál nejde.
A pak začaly přicházet střípky – rozhovory, zážitky, synchronicity… a ukazovaly mi jiný směr.
Postupně jsem se začala vracet k sobě.
Odjakživa mě zajímala psychosomatika, terapie, vnitřní svět.
Vstoupila jsem do světa regresí, konstelací, léčení emocí, podvědomí, duše.
A fascinovalo mě to.
Skládala jsem si vlastní příběh. Objevovala, co jsem si celou dobu nesla, ale neviděla.
Zažívala jsem AHA momenty, porozumění, hluboké vnitřní změny.
Našla jsem směr.
Nebo jsem si to tehdy aspoň myslela...
Dlouhou dobu jsem se nejvíc soustředila na duši.
Prohlubovala jsem se do duchovna, pracovala s klienty skrze emoce, vnitřní zranění, podvědomé vzorce, rodové linie, energetické bloky...
Cítila jsem, že právě tam je ten klíč. A upřímně jsem věřila, že když se uzdraví vnitřní svět, uzdraví se tím i všechno ostatní.
V té době jsem sice věděla, že tělo má v celém procesu své místo, ale pořád jsem ho stavěla spíš na vedlejší kolej.
Jako by duše měla přednost. Jako by právě ona byla tím hlavním hráčem – a fyzické tělo jen „důsledkem“.
Jenže tělo si o pozornost řekne. Vždycky. A někdy velmi hlasitě.
Přišly zdravotní potíže. Nové, nečekané, silné.
A tehdy mi došlo, že sebeuzdravení není jen o tom, co cítím nebo chápu, ale i o tom, jak žiju, jak spím, co jím, čím se obklopuji a jak se ke svému tělu vůbec vztahuji.
Byl to jasný vzkaz:
„Nestačí řešit jen část. Všechno spolu souvisí.“
V ten moment se ve mně něco zlomilo a přenastavilo.
Začala jsem vnímat, že skutečné uzdravení nepřichází z jednoho směru, ale z propojení.
Že sebeláska nejsou jen afirmace a meditace, ale i každodenní volby – v jídle, pohybu, odpočinku, rytmu, prostředí i vztazích.
A tehdy se začal měnit i můj přístup.
Z „duchovní Pavly“ se stala celistvá Pavla – žena, která už nechce oddělovat žádnou část, ale všechno propojit.
Všechny zkušenosti, které jsem do té doby nasbírala – jak z medicíny, tak z terapeutické praxe i vlastního života – mi začaly dávat hlubší smysl.
Všechno, co jsem dřív vnímala odděleně, se začalo spojovat do jednoho celku.
Pochopila jsem, že celistvost není jen pojem, ale skutečný stav bytí.
Stav, kdy duše, tělo a mysl přestanou bojovat a začnou spolupracovat.
A když se tohle spojení vytvoří, mění se úplně všechno.
Dnes už věci nevnímám odděleně.
Neřeším jen tělo, nebo jen duši.
Nepotřebuji najít další techniku, další odpověď, další „návod“.
Vím, že všechno, co potřebuji, už mám v sobě – jen je potřeba to vytáhnout, propojit a vědomě žít.
Dovolila jsem si vystoupit z role někoho, kdo se neustále snaží být správně.
Už nejdu za dokonalostí. Jdu za pravdivostí – k sobě, ke svému tělu, ke svému tempu.
Miluju hluboké rozhovory, ale stejně tak miluju ticho.
Mám ráda přírodní doplňky, půsty, dobré jídlo, pohyb, ale i chvíle, kdy nedělám vůbec nic.
Už se nesnažím zapadat – ale žít v souladu.
A právě tohle dnes žiju.
Přístav pro duši, tělo a mysl není značka. Je to směr.
Cesta zpátky k sobě – ne skrze výkon, ale skrze spojení.
Neříkám, že mám všechno vyřešené. Ale vím, že už se nepotřebuju ztrácet. A když bych náhodou někdy sešla z cesty, vím, kudy zpátky.
A s tím přišlo i hlubší pochopení...
Že život, který žijeme, jsme si vybrali.
Že to, co vnímáme jako bolest nebo překážku, jsme si sami připravili jako zkušenost.
A že vše kolem nás je jen projekce našeho vnitřního světa – a zároveň nápověda, kudy jít.
To největší osvobození přichází ve chvíli, kdy pustíme nutnost a potřebu kontroly.
Protože když pochopíme, že všechno už je dávno dané a v pohybu, nemusíme se již snažit mít všechno pod kontrolou.
Místo boje může přijít důvěra.
Náš příběh je již napsaný.
A hlavně – nemusíme se zbavovat toho, co cítíme.
Emoce, strachy, pochyby i bolest nejsou chyba.
Jsou součástí nás.
A když je přijmeme, stanou se branou.
Tam, kde cítíme největší odpor, tam se ukrývá cesta.
Ne tím, že se něčeho zbavíme, ale tím, že to necháme projít skrz.
Pokud právě Vy hledáte způsob, jak znovu začít vnímat sami sebe,
pak věřím, že i pro Vás může být tento přístav místem, kde si dovolíte zpomalit… a nadechnout se.